Blízcí někdy ani neví, čím si pečující prochází

Když se řekne sendvičová generace, vybaví se Vám nějaký příběh z Vaší praxe?

Ano, takových příběhů jsem slyšela mnoho. Silně na mě zapůsobil např. příběh mladé ženy, která má tři děti školního věku, pracuje na plný úvazek a do toho se na „plný úvazek“ stará u sebe doma o svou babičku s pokročilou Alzheimerovou chorobou. Její děti by si přály více její pozornosti, a tak ji do toho všeho trápí ještě výčitky, že se jim dost nevěnuje. Obdivovala jsem ji, jak to zvládá a že vůbec nepomýšlí na umístění babičky do zařízení pro takto nemocné lidi.

S čím se podle Vašich zkušeností nejčastěji pečující potýkají?

S únavou, s nedostatečným pochopením, s absencí času pro sebe, svoje zájmy i regeneraci. Péče o děti, a ještě o rodiče či prarodiče může být krásná a smysluplná, pokud má daný člověk (a buďme k sobě upřímní – většinou je to žena) dostatek podpory, uznání, pomoci. Často to ale není tak růžové, a tak tyto multi – pečovatele může provázet koktejl všemožných emocí – postrádání smyslu, vztek, sebelítost, bezradnost, bezmoc, někdy až rezignace nebo vyhoření. Ale samozřejmě záleží na míře zátěže a míře odolnosti. A taky velmi záleží na kvalitě vztahů v rodině.

Lze obecně říct, čím si pečující prochází? Jaké mají obavy?

Zda všechno zvládnou, zda neselžou, jestli jim jejich vlastní život, sny, přání neutečou, jestli to bude někdy lepší, jestli se jejich vztahy nějak nepokazí. Zda situaci zvládnou finančně i zdravotně.

Co jim pomáhá situaci ulehčit?

Je vždy dobré se o péči podělit a nebát se říct si o pomoc. Blízcí někdy ani neví, čím pečující osoba prochází a jak je vyčerpaná. Někdy si pečující ani nepřipouští, že by toho na ně mohlo být moc, do té doby, než se např. objeví ten silný pocit „já už prostě nemůžu!“ nebo dokonce nějaký zdravotní problém. Je dobré si péči v rodině rozdělit, říct si konkrétní úkoly, co je kdo schopen kdy zajistit, i kdyby to byla objektivně maličkost, i ta může přispět k větší pohodě nejen pečujícího, ale nakonec i celé rodiny. Je důležité o tom mluvit.

Co byste vzkázala všem, kdo se v sendvičové generaci poznávají?

Nemusíte všechno zvládnout – některé věci prostě počkají nebo se úplně vypustí – stanovte si, co je skutečně důležité. Nemusíte taky všechno zvládnout sami, něco snad zajistí rodina, něco různé externí podpůrné služby, snažte se si to ulehčit. Není to selhání ani sobectví. Věnujte si aspoň trochu času, jednak na regeneraci a také na činnosti, které vám dělají radost. Když vy budete dostatečně v pořádku a v pohodě, můžete se dobře starat i o ostatní. Nebuďte na sebe přísní, děláte, co můžete!